Jaroslav Marvan: Jaké tajemství vyšlo najevo po letech?

Jaroslav Marvan: Jaké tajemství vyšlo najevo po letech? Otázka, která po desetiletích znovu připomíná život a kariéru jedné z nejvýraznějších osobností českého filmu. Nově se tak otevírá prostor k připomenutí nejen jeho hereckých rolí, ale i okolností, které dlouho zůstávaly mimo pozornost veřejnosti.

Jaroslav Marvan, rada Vacátko a obraz muže, kterému věřily generace

Jaroslav Marvan patří k nejznámějším tvářím českého filmu a televize. Diváci si ho dodnes spojují především s postavou vrchního policejního rady Karla Vacátka ze seriálu Hříšní lidé města pražského. Právě tato role pomohla vytvořit obraz muže, jehož slovo platilo víc než zákon, a zároveň připomíná, že za přísným pohledem a pevným hlasem stál herec s mimořádně pestrým životem.

Marvan během kariéry ztvárnil stovky postav, od profesorů a policistů přes úředníky a strojvůdce až po revizory či dělníky. Přesto o sobě s nadhledem říkával, že doma nedokáže ani zatlouct hřebík. Jeho popularita stála na kombinaci autority, lidskosti a přesného hereckého projevu, který ho provázel po většinu profesního života.

Chlapec ze Žižkova, který začínal s trémou a pochybnostmi

Marvan se narodil **11. prosince 1901** na pražském Žižkově v pavlačovém domě. Jeho otec Leopold pracoval jako pošťák a pro syna si představoval spíše jistou úřednickou dráhu než herectví, které považoval za nejisté povolání. Jaroslav byl navíc celý život plachý a ve stínu staršího bratra Josefa si často připadal neschopný. Smrt bratra během první světové války zasáhla celou rodinu.

K herectví se dostal vlastně náhodou. Před premiérou hry Naši furianti onemocněl jeden z herců a Marvan, který znal roli nazpaměť, zaskočil. Přestože měl velkou trému, publikum jeho výkon přijalo nadšeně. Právě tehdy se začala rýsovat jeho mimořádná kariéra.

Po boku Vlasty Buriana získal jistotu i renomé

Významným krokem v jeho profesním životě bylo angažmá v divadle Vlasty Buriana, které získal díky doporučení Josefa Čapka. Burian a Marvan tvořili výrazný kontrast. Zatímco Burian miloval improvizaci a chaos, Marvan potřeboval přesnost, pořádek a důkladnou přípravu. Právě rozdílnost jejich přístupů z nich udělala úspěšnou dvojici, kterou diváci zbožňovali.

Burian si podle dostupných informací Marvana velmi cenil. Když se herec po letech rozhodl odejít, nabídnul mu smlouvu s prázdnou kolonkou pro honorář, aby si mohl napsat jakoukoli částku. Marvan přesto odešel, protože chtěl pokračovat dál a rozvíjet se i mimo Burianův soubor.

Profesor, revizor i první hlas televizního vysílání

Od třicátých let patřil Marvan k nejobsazovanějším českým hercům. Do konce druhé světové války natočil více než **devadesát filmů**. Diváci si ho oblíbili zejména jako přísného, ale dobrosrdečného profesora ve filmech Cesta do hlubin študákovy duše a Škola, základ života. Po válce jeho kariéra pokračovala ve velkém tempu a ztvárnil mimo jiné revizora Gustava Anděla nebo strojvůdce Antonína Matyse.

V roce **1953** se navíc zapsal do historie jako **první člověk, který promluvil k divákům při zahájení televizního vysílání v Československu**. Tím se stal nejen výraznou filmovou osobností, ale také součástí počátků československé televize.

Zakázaná láska, která změnila jeho soukromí

Veřejnost vnímala Marvana jako spořádaného muže v dlouholetém manželství s herečkou Marií Marvanovou. Manželé spolu strávili více než padesát let. V polovině padesátých let však Marvan v Národním divadle poznal o **šestadvacet let mladší** herečku **Alenu Jančaříkovou** a začal s ní žít dvojí život. Vztah dlouho tajili, ale situace se změnila ve chvíli, kdy Alena otěhotněla.

Narodila se jejich dcera **Alena**, jediné dítě Jaroslava Marvana. Soukromý vztah ale měl i veřejné důsledky. V době, kdy režim pečlivě sledoval morálku známých osobností, označili funkcionáři hercův život za „nemravný“ a na dlouhá léta mu pozastavili udělení titulu Národní umělec.

Podle zveřejněných informací se Marvan ocitl mezi dvěma ženami a dvěma rodinami a rozhodnutí nikdy neudělal. Nechtěl opustit dosavadní manželství, ale zároveň se nechtěl vzdát vztahu s milenkou a dcerou.

Smrt Aleny Jančaříkové a otázky, které zůstaly

Tragický obrat nastal v prosinci **1961**. Alena Jančaříková měla v Národním divadle přivítat polskou delegaci. Když pro ni přijel služební vůz a nikdo neotvíral, byly nakonec vyraženy dveře. Herečka byla nalezena mrtvá.

Oficiální vyšetřování případ uzavřelo jako sebevraždu svítiplynem. Už tehdy se však objevovaly nejasnosti. Podle dostupného popisu měla žena zranění na bradě a na rukou, jako by se poprala, byt byl zpřeházený a v místnosti byla patrná příprava na akci, kam už nedorazila. Tyto okolnosti zůstaly bez uspokojivého vysvětlení a kolem její smrti se dodnes objevují otazníky.

Marvan o tragédii téměř nemluvil. Lidé z jeho okolí později vzpomínali, že ho tato událost hluboce poznamenala. Právě tento moment bývá považován za jedno z největších tajemství jeho života, protože ukazuje ostrý kontrast mezi veřejným obrazem klidného herce a jeho soukromou realitou.

Výšice, chalupa a role, které přežily svého autora

Únik před veřejností hledal Marvan v jihočeské **Výšici**, kde si v roce **1960** koupil starou chátrající chalupu a proměnil ji ve venkovské sídlo. Podle vzpomínek přátel tam působil uvolněněji a spokojeněji než ve městě. Miloval přírodu, ticho a samotu.

Ironií zůstává, že herec, který na plátně často představoval praktické a zručné muže, se při opravách chalupy musel spoléhat na pomoc druhých. Manuální práce mu nešla a kutil se z něj nikdy nestal.

Jaroslav Marvan zemřel **21. května 1974**. Zanechal za sebou téměř **tři stovky filmových a televizních rolí** a stovky divadelních vystoupení. Jeho herecké postavy, včetně rady Vacátka, zůstaly pevnou součástí české kulturní paměti a připomínají, proč se k jeho jménu veřejnost vrací i po letech.